#227
“Seznámila nás sestra, která po nás dodnes vyžaduje provizi za zprostředkování kontaktu. Mně se líbil Mišák už čtvrt roku předtím, než jsme spolu začali chodit, ale neumím nikoho balit, takže jsem vyčkávala a modlila se. Ano, jsem věřící, Mišák ateista. To byl jediný hlavní důvod, proč jsem pak po prvních rande váhala, zda to může celý život fungovat. Pomohla mi hodně moje babička, které jsem se jednou zmínila, jak se věci mají.
Tenkrát se mě ptala: „Verunko, umíš si představit, že s ním strávíš zbytek života?“–„Ano,” odpověděla jsem. –„A myslíš, že by si Tě chtěl vzít?“ –„Myslím, že ano,“ řekla jsem. A pak se mě zeptala: „Verunko, víš, jak poznáš, že je to ten pravý?“ Čekala jsem nějaké magické kouzlo a dostalo se mi prosté lidové moudrosti. „To poznáš tak, že tě má opravdu, ale opravdu rád.“
Věděli jsme hned na začátku našeho chození, že náš vztah chceme směřovat do manželství. V srpnu po osmi měsících jsme se zasnoubili a v červnu dalšího roku jsme si řekli své ano. A tohle považujeme za naše doposud nejlepší životní rozhodnutí. Neumíme si už dnes představit být jeden bez druhého a nesmíříme se s tím, co říká okolí: „Počkej za tolik a tolik let…“. Klidně počkáme, protože teď, když jsme spolu, už nemáme kam spěchat.”
