#44
“Stalo se to na podzim 1997 ve vlaku cestou na kolej. Přisedla jsem si k němu. Měl vedle sebe velkej modrej batoh, učil se nějakou matiku, vypadal na šestnáct a měl takovej veselej kukuč…
Já byla v prváku na VŠ.
Dva roky trvalo než jsme se spolu začali vůbec bavit, za další dva roky jsme spolu začali chodit na pivko a hlavně na pokec a dohromady jsme se dali v týdnu mezi mýma státnicema a promocí…
Jak to viděl on: Ve vlaku si ke mně přisedla holka v bílým otáhlým tričku… ty její prsa vidím ještě teď, na ty se nedá zapomenout. 🙂
Holt pohled ženy a muže na důležitý okamžik života je často diametrálně odlišný…
Záhadou mi bylo, proč jezdí za plný a ne na juniorpas. Vysvětlilo se to – v době našeho seznámení mu nebylo šestnáct, ale 26…
Když jsem ho představovala mýmu bráchovi, tak ten jen povídal “ségra, od kdy ty jsi na mladší?”.
Když jsem byla představena manželově sestře, tak ta jen konstatovala “bylo jí vůbec patnáct?” (tou dobou mi bylo 25)
No jo, oba vypadáme mladě, i když o 10 let teda rozhodně ne. 🙂
Naši ho ze začátku poznat nechtěli. Naznali, že domů už mám dovést jen toho, koho si fakt vezmu. Tak jsem ho za 3 měsíce přivedla, že se jako budem brát… Ale svatba byla až za 2 roky.
Zajímavý je, že máme v RČ stejný číslo za lomítkem. Prostě jsme byli k sobě očíslovaný už v porodnici…
A jak se říká, že člověk od začátku ví, že je to ten pravej… Když jsem mu před 10 lety v jednu příhodnou chvíli řekla “mně ti je s tebou tak dobře” a on si mě k sobě přitáhl, řekl, že mu taky, bylo nám oběma jasný, že to je to ONO. Mělo nám to dojít už mnohem dřív, všichni kolem to věděli dávno před náma… Je fakt, že jiskření a šimrání v břiše tam bylo vždycky… Dokonce jeden můj expřítel, s nímž jsem chodila někdy během VŠ mi řekl, že “z toho něco bude”. A měl pravdu…
Nevím, jestli je to vztah na celej život. Ale zatím to tak rozhodně vypadá. :-)”
