Rubrika: Dojemné

1 2 3 4 5 6
Publikováno

Sandra: Svatba po čtyřech týdnech známosti

#83

 

“Seznámení přes internet, vlastně přes kámošku, která se s ním znala a domlouvali jeho dovolenou v Česku (už tenkrát žil v Kalifornii) a hledali partu lidí… No, já jim napsala, že v létě přestavuju byt, takže nikam nejdu… to bylo 17. května 2000. Začátkem června (to jsem ho ještě ani neviděla) jsem si koupila na tři týdny letenku do USA (on ještě nevěděl, že mě pozve :-)). V červnu přijel na deset dní, stihli jsme vodu i návštěvu u jeho rodičů. V červenci jsem byla tři týdny v USA. Koncem srpna mi po chatu napsal dotaz, jestli bych si ho vzala – považovala jsem to za teoretickou úvahu (jako jestli bych si ho NĚKDY vzala), takže jsem napsala že jo. Odpověď: “Máme na to tři týdny”.

Takže časově to vypadá takhle:

seznámení virtuálně 17.5.2000
svatba 23.9.2000
sestěhování 22.10.2000

Od seznámení do sestěhování jsme spolu strávili celkem asi měsíc (deset dní v červnu, tři týdny v červenci a víkendová svatba – na tu přijel do Česka na otočku, už neměl dovolenou. :-)) Takže svatba po čtyřech týdnech známosti. :-))

Jsme spolu dvanáct let.”

Publikováno

Pája: Na pokecu

#81

 

“S manželem jsme se poznali na chatu, aniž bychom se chtěli seznamovat. Já se v té době rozváděla po krátkém, divokém a špatně končícím manželství. Cokoliv co mělo pindíka jsem nechtěla vidět a slyšet nejmíň dalších deset let.
Na netu jsme se poznali na konci zimy, v dubnu jsme se prvně viděli naživo, pak ještě jednou v květnu a červnu. V červenci mi manžel oznámil, že dal výpověď a od srpna bydlí v Praze v podnájmu. (Svojí mamince to oznámil na konci července, vydýchávala to pak ještě nějaký čas a ani se tomu nedivím. 😀 ) Od října jsme spolu bydleli, 1. září příští rok se brali. Letos jsme měli 7. výročí svatby a máme skoro čtyřleté dítě.

Pikantní je, že manžel si myslel, že na tom chatu jen předstírám, že jsem ženská, moje hlášky prý spíš seděly na chlapa, co si ze všech dělá srandu + ho prej zaujal můj nick, že prej ho zajímalo, co za exota má takovej nick.
A já si dodneška pamatuji, když měl poprvé přijet a já jsem na něj čekala na Florenci, jak jsem toužila stát se tenčí a ještě tenčí, až budu natolik tenká, že nebudu za jedním ze sloupů, co tam tehdy byly, vůbec vidět. 😀 A nezapomenutelná je naše první společná jízda metrem, oba jsme upřeně civěli z okna na kabely vinoucí se po zdi tunelu. 🙂 Dodneška na to vzpomínáme.”

Publikováno

Kristýna: V práci

#79

 

“My jsme se seznámili v práci. Měli jsme kanceláře naproti sobě a docela dlouho jsme po sobě pokukovali. Kolegyně mě pak přesvědčila, ať mu napíšu e-mail. Já mu sice napsala, ale pak si to rozmyslela, ale než jsem to stihla smazat, přišla kolegyně, dala enter a už to šlo.

První rande 6. prosince 2001, svatba 2005, syn se nám narodil na přesně pětileté výročí.

Žádost o ruku proběhla tak, že já šla v noci na záchod a když jsem se vrátila, tak jsem měla na polštáři krabičku s prstýnkem a manžel dělal, že spí a o ničem neví.

Jo a první dovolená byla na kolech. Manžel šel uložit kola, já nasedla do vlaku, ale vlak se rozjel, já měla s sebou pouze tašky se špinavým prádlem, ani telefon, ani doklady, ani lístek, ani peníze jsem u sebe neměla. Průvodčímu jsem se zželela a nechal mě dojet až do Prahy. Manžel jel vlakem za mnou a na každé zastávce koukal, jestli mě nevyhodili z vlaku.”

Publikováno

Adéla: Spřízněná duše na internetu a rande naslepo

#78

 

“Podzim 2001 – vlezla jsem na net prozkoumat, co je to vlastně ten chat… A prvnímu člověku, který se mě zeptal, jak se mám, jsem na sebe doslova vyblila všechno…

Cítila jsem se tak sama a najednou příležitost se vypovídat, tak jsem ji využila. Vzal si na mě telefon (později mi řekl, že měl o mě strach, že to byla vážně síla co všechno jsem mu řekla). Po pár týdnech jsme se do sebe zamilovali, přestože jsme se neviděli ani na fotce. Viděli jsme se poprvé v únoru 2002 a já byla od té doby ztracená… Ty účty za mobil… Smsky mám dodnes schované.

Do dubna 2003 jsme si oba vyřešili minulost a já se k němu nastěhovala. Květen 2005 svatba a na podzim 2005 dcera, 2008 synové… Milujeme se dodnes, prožili jsme si spolu leccos. Vím, že jsem si vybrala dobře, doufám, že on to vnímá taky tak.”

Publikováno

Monika: Na čarodky v hospodě

#77

 

“Tak já se seznámila s manželem na „čarodějnicích“. Znala jsem ho od vidění, jezdil tam na chalupu, Pražák. 🙂

Ten den zrovna s kamarádem stěhoval z Prahy na chalupu starou kuchyňskou linku. Po práci šli na pivo. Mně u ohně zrovna došlo víno, tak jsem se s kamarádkou vydala ho do hospody koupit a k ohni jsem se už nevrátila. Můj budoucí manžel mě oslovil u baru, že se známe od vidění, tak jsme si řekli, jak se jmenujeme, seznámil mě s kamarádem a pak už jsme jen kecali a kecali. 🙂

Kamarád už usínal na židli, ten večer vypil asi 4 kafe, jak jsme se my dva nějak zapovídali. 🙂

Dostala jsem tel. číslo, chvíli jsem tedy se zavoláním otálela, ale pak jsem se překonala a zavolala… no a jsme spolu už 17 let jako manželé, 2 děti.

Takže tenkrát jsem taky nečekala nějaké zásadní seznámení, zkrátka jsem si šla jen pro víno do hospody a přitáhla si chlapa. 🙂 🙂 Teď si mě z hospody občas tahá domů on. :D”

Publikováno

Mařenka: Na vejšce

#76

 

“Na vejšce, on byl o rok níž, ale měli jsme společné kamarády. I když on si první naše setkání nepamatuje, bylo to v baru a on zapíjel vyvrknutý kotník ze softbalu (myslel si, že bolest přejde a přešla, ušel s tím zhruba 3 km domů, aby pak měl měsíc sádru). To bylo zhruba v roce 1994.

Postupně se z nás stali nejlepší kamarádi, oba jsme byli střídavě zadaní a vzájemně jsme si radili, co a jak v našich vztazích. Já jemu radila s holkama a on mně s klukama. No a asi v roce 1996 jsme oba byli najednou volní a tak jsme spolu trávili tolik času, a podnikali spoustu věcí, že jsme zjistili, že vlastně nechceme nikoho jiného.

V roce 1998 byla svatba, v letech 2001 a 2003 se nám narodily dvě krásný holky a jsme spolu do teď a doufám, že navždy, protože si nedovedu představit, že bych měla být s někým jiným.

Jsem tady teď dojala samu sebe. “

Publikováno

Veronika: Na škole

#69

 

“Na škole. 🙂 Byl mi přidělen na spolupráci při seminárce. Večer za mnou kvůli ní došel a… zůstal u mě 3 dny. Nikdy na ně nezapomenu. Vůbec jsme nejedli, nespali, jen si povídali a taky…

Podotýkám, že já i on jsme byli v té době zadaní, takže tohle byla opravdu láska na první pohled.”

Publikováno

Lenka: Brácha mého přítele

#66

 

“Nás seznámil manželův bratr (můj tehdejší přítel). Později mi přiznal, že už v tu dobu tušil, že to neměl dělat, od začátku jsme si strašně moc rozuměli. Se zamilovaností jsem bojovala hodně dlouho, rozcházet jsem se nechtěla, byla jsem přesvědčená, že s tehdejším přítelem je to na celý život, ale nakonec už se to nedalo zvládat, jiskřilo to čím dál víc.

Nakonec nám došlo, že bychom se museli úplně přestat vídat, což jsme nechtěli a ani by to reálně nešlo (a navíc ani nevěřím, že by to fakt přešlo). Těch pár týdnů po rozchodu bylo šílených, oba jsme se topili ve výčitkách svědomí, situace u nich doma nebyla nijak růžová, mně dost prořídl okruh přátel, ale rozhodně to stálo za to. Jsme spolu čtyři roky, z toho rok manželé (o svatbě jsme mluvili hned od začátku) a v únoru čekáme prvního potomka. 🙂 A ty rodinné vztahy se taky vyřešily ke všeobecné spokojenosti.”

Publikováno

Zuza: Přes internet

#63

 

“Přes internet. Je to právě pět let, pořídila jsem si ho i s jeho skoro dvouletým dítětem. Po týdnu procházek (většinou nočních, protože jindy neměl čas a hlídání) se mě zeptal, jestli s ním budu. Rozhodnout jsem se tenkrát musela asi tak z hodiny na hodinu. Řekl, že nebude Honzíkovi představovat každý měsíc novou tetu, a že tedy pokud do toho jdu, tak napořád. A já jsem šla, napořád. Prakticky jsme se neznali, ale intuice nezklamala.

Zajímavé bylo, jak když mě požádal o ruku – tak v Praze na parkovišti u Hornbachu, protože to muselo prý být v určitou hodinu a minutu a zrovna tam to vyšlo. Klečel mezi auty a lidi se za námi otáčeli. I jsem slzela.”

Publikováno

Káťa: Jak mě představil rodině

#62

 

“Když jsem jela na první oficiální návštěvu, vyzvedl mě budoucí manžel u nich na nádraží. Procházkou jsme to vzali přes hrad a jeho zahradu. Jenže vedlejší zahrada měla díru v plotě a na nás vystartovali dva dobrmani. Utíkali jsme před nimi jak splašení. Proletěla jsem houštím, spadla a svalila se z kopečku.

Na oficiální návštěvu jsem dorazila s napuchlým rozseklým rtem, kalhotama špinavýma od trávy a hlíny a s dírkou na koleni.

Večer jsem dostala zimnici, čtyřicítky horečky. Budoucí tchýně mě nepustila domů. Budoucí manžel mě vzal na pohotovost. Angína jak hrom. Z první oficiální návštěvy byl týden. Ležela jsem u nich. Moji mamku málem kleplo.

Po týdnu jsem jela domů a dostala jsem výslužku ze zabijačky – 5 kg tlačenky a 5 kg tmavého prejtu.

Moji mámu kleplo málem podruhé. Jsme z vesnice a tam se to bere trochu jinak. Prohlásila, že teď si ho budu muset vzít, když jsem tam týden žila a domů dostala takové dary. 😀 😀 :D.

Jo a jeho babička byla po mrtvičce. Měla sešitek, kde si všechno psala. Když jí hlava nesloužila, dívala se do poznámek. Přišla za mnou a říká: “Jak se jmenuješ?” Nahlásila jsem jméno. Babička nalistovala příslušnou stránku, přeškrtla jméno bývalky a nadepsala moje jméno.

Babička zemřela, když jsem otěhotněla a čekala Roba. U nás v rodině pokaždé když někdo počne, jiný zemře. Když se Rob narodil, měl úplně ty samé prsty a tvar nehtů jako ona. A jak mu narostly zuby a usmál se, naskočila mi husí kůže. Má tvar a skladbu zubů jako ona. Když se směje, jako bych ji viděla. Kousek jí je pořád s námi. Kéž by měl po ní i mírnou, klidnou povahu.”

Publikováno

Dana: V knihkupectví

#50

 

“První manželství – seznámení v knihkupectví, kde jsem pracovala, uhranula jsem ho coby rozesmátá devatenáctka líčící mu film (Žhavé výstřely), na kterém jsem byla den předtím. Pro můj smích vůbec ničemu nerozuměl, asi to chtěl dovysvětlit a tak rande další den, svatba do roka, pak v dalším se nám narodila dcera (dnes 18), po sedmi letech rozvod, ale klidný, domluvený, pohodový, střídavá péče, žádný velký stres.

Druhé manželství – seznámení přes internet, klasická seznamka, láska na první pohled, přijel a už zůstal. 🙂 Svatba za tři roky a pak dva roky od sebe tři krásné děti. 🙂 Po šesti letech manželství muž tragicky zemřel.

Mé další partnerství – seznámení přes internet, jsme spolu už nějaký ten měsíc a měla jsem zase štěstí. Miluje mě i děti, jsme zase rodina, je nám spolu hezky. Doufám, že aspoň pár let to bude takhle, na nějaké navždy už příliš nevěřím, jsem ráda za každý hezký den. :)”

Publikováno

Markéta: V nemocnici

#49

 

“V nemocnici. A dát to dohromady nás tak nějak donutily matky. 😀

Ležel s mým tátou na “protekčním” pokoji. Máma mi o něm furt básnila, když jsem tam s ní jednou jela, s tátou mě okázale ignorovali, tak jsem si holt povídala s tím zarostlým mastným klukem na vedlejší posteli. Vylezlo z něj, že je sportovec, tak jsme měli i téma…

Za pár dní tátu pustili, kluka přesunuli do Prahy na Bulovku na další operaci, máma mě neustále nutila, abych mu psala SMSky, protože naši v té době nevládli mobilům (chabá výmluva 🙂 ). Pak jsem za ním vlastně z hecu na Bulovku vyrazila s košíkem jahod, z něj pak vypadlo, že je nerad… pak jsem tam jela dvakrát jen na pokec, na návštěvu k nim domů, kam mě pozvala jeho maminka.
Tam byla debata o štrůdlu, jak ho kdo rád. Já hodně jablek a kyselý, on hodně těsta a sladké. Jeho maminka protočila oči a prohlásila “no jak vy to jednou budete dělat…” Měli jsme z toho ohromnou legraci a dva dny neustále SMSkovali, až jednou v půl páté ráno přišla zpráva “hele, co to zkusit, ten štrůdl nějak dopadne?!”

Musela jsem se nejdřív rozejít se současným partnerem, pak jsem dva roky jezdila co dva týdny 500 km na víkend tam a 500 km zpátky, po dvou letech zapíchl zahraniční angažmá, vzali jsme se a bylo.

A je a doufám, že i bude. 😀

PS. Štrůdly holt dělám dva, no. :)”

Publikováno

Šárka: V práci

#48

 

“Tahle stránka mi dneska padla do noty… Obvykle se stydím kamkoliv přispívat, ale nedá mi to.

Seznámili jsme se v práci, on tam docházel jako technik na software. Oba zadaní. Nějak jsem v tu dobu přehlídla ty něžné pohledy a snažila se mu nabalit kolegyni. 🙂

A šlo to nějak postupně. Vím, že mi i kamarádka říkala, že nechápe, že mu tehdejší přítel nedá do nosu, jak na mě můj budoucí zamilovaně kouká… a já to pořád nějak neviděla, brala jsem ho jako kamaráda.

Po náročném rozchodu mi pomohl se stěhováním, vídali jsme se častěji, rozešel se a netrvalo moc dlouho a stěhovala jsem se znovu, tentokrát do pronájmu s ním.

O ruku mě požádal po půl roce chození, dodneška si pamatuju, že jsme vzali naše na oběd, on dával mamce kytku a ona si myslela, že ji má k svátku. 😀

A pak svatba, koupě bytu, dva krásní kluci.

Do dneška děkuju, že jsem ho potkala. Pořád, i po 8 letech po svatbě vím, že jsem měla štěstí a rozhodně bych si nevybrala jinak. Máme za sebou i těžké chvíle, ale převažuje to hezké.
Dokážeme si všechno vyříkat, zvládnout, překonat, prostě ho miluju. ♥
A když jsem minulou sobotu přišla do obýváku, kde hlídal naše ranní ptáčata, já rozespalá, neupravená a dostala jsem pusu se slovy “sluší ti to”, tak jsem věděla, že nic lepšího prostě být nemůže.”

Publikováno

Irena: Ve vlaku

#44

 

“Stalo se to na podzim 1997 ve vlaku cestou na kolej. Přisedla jsem si k němu. Měl vedle sebe velkej modrej batoh, učil se nějakou matiku, vypadal na šestnáct a měl takovej veselej kukuč…
Já byla v prváku na VŠ.
Dva roky trvalo než jsme se spolu začali vůbec bavit, za další dva roky jsme spolu začali chodit na pivko a hlavně na pokec a dohromady jsme se dali v týdnu mezi mýma státnicema a promocí…

Jak to viděl on: Ve vlaku si ke mně přisedla holka v bílým otáhlým tričku… ty její prsa vidím ještě teď, na ty se nedá zapomenout. 🙂

Holt pohled ženy a muže na důležitý okamžik života je často diametrálně odlišný…

Záhadou mi bylo, proč jezdí za plný a ne na juniorpas. Vysvětlilo se to – v době našeho seznámení mu nebylo šestnáct, ale 26…

Když jsem ho představovala mýmu bráchovi, tak ten jen povídal “ségra, od kdy ty jsi na mladší?”.
Když jsem byla představena manželově sestře, tak ta jen konstatovala “bylo jí vůbec patnáct?” (tou dobou mi bylo 25)
No jo, oba vypadáme mladě, i když o 10 let teda rozhodně ne. 🙂

Naši ho ze začátku poznat nechtěli. Naznali, že domů už mám dovést jen toho, koho si fakt vezmu. Tak jsem ho za 3 měsíce přivedla, že se jako budem brát… Ale svatba byla až za 2 roky.

Zajímavý je, že máme v RČ stejný číslo za lomítkem. Prostě jsme byli k sobě očíslovaný už v porodnici…

A jak se říká, že člověk od začátku ví, že je to ten pravej… Když jsem mu před 10 lety v jednu příhodnou chvíli řekla “mně ti je s tebou tak dobře” a on si mě k sobě přitáhl, řekl, že mu taky, bylo nám oběma jasný, že to je to ONO. Mělo nám to dojít už mnohem dřív, všichni kolem to věděli dávno před náma… Je fakt, že jiskření a šimrání v břiše tam bylo vždycky… Dokonce jeden můj expřítel, s nímž jsem chodila někdy během VŠ mi řekl, že “z toho něco bude”. A měl pravdu…

Nevím, jestli je to vztah na celej život. Ale zatím to tak rozhodně vypadá. :-)”

 

1 2 3 4 5 6