Rubrika: Dojemné

1 2 3 4 … 6
Publikováno

Alina: Kamarádka mi pořád chtěla někoho představovat

#367

 

“Řeknu vám, jak jsem potkala Andreje. Byla jsem sama asi rok, chodila jsem na různá rande, ale nikdo se mi nelíbil. Pořád jsem navíc myslela na bývalého přítele, protože jsem ho vážně milovala.

Kolem poloviny prosince mi jedna z mých kamarádek řekla, že je se svým přítelem a s nimi je i jeden zajímavý kluk, který hledá holku.

Upřímě – bylo mi to jedno, protože už jsem byla unavená ze všech těch schůzek a kluků, ale kamarádka mi pořád chtěla někoho představovat. 🙂 Poslala mi fotku, kde jsou všichni spolu, ale bylo mi to jedno. 🙂

Potom mě ten chlap na její fotce (Andrej 🙂 ) požádal o přátelství na facebooku (kolem 28. prosince) a první zpráva byla: “Jdeme na rande?”

Byla jsem fakt překvapená, že mě hned zve na rande. Řekla jsem si, proč ne, ale v té době jsem hodně pracovala a moje první dovolená byla až 3. ledna, takže jsme si do té doby zatím jen psali, ale nedělo se nic zvláštního.

Silvestra jsem oslavila s kamarádkama, byly jsme čtyři osamělé holky. 1. ledna jsem musela jít v 8 ráno do práce! Dobře jsem se s holkama bavila a jak přišel Nový rok, tak jsem přesně o půlnoci napsala na papír své přání: “Přeji si najít vzájemnou lásku.” (To je velmi důležité – to “vzájemnou”, protože všechny ty minulé roky jsem psala jen “chci najít lásku”, ale musí to být vzájemné – oboustranné!

Ten papír jsem spálila, do sklenice si nalila šampaňské a vypila ho.

Andrej byl také ve společnosti přátel někde v centru, psali jsme si spolu celou noc. Nicméně když jsem se ráno vrátila kolem 3-4 hodiny domů, tak koukám, že poblíž mého domu stojí nějaký chlapík a drží bílou ruži. (Moje kamarádka mu řekla, kde bydlím). Venku byla fakt zima, kolem -20, stál tam zmrzlý s květinou… pro mě to bylo něco neskutečného a krásného! Líbí se mi, když muži dělají takové krásné kroky.

Mluvili jsme spolu asi 10 minut a odešel. Potom jsme se začali potkávat stále častěji a 15. ledna se mě zeptal, jestli bych se mohla stát jeho přítelkyní. Samozřejmě jsem souhlasila.

Tohle je tedy ten náš příběh, na který ráda vzpomínám. :)”

Publikováno

Josef: Přes seznamovací aplikaci

#364

 

 

 

“Jmenuji se Josef,  je mi 26 let a pomalu umírám. Jistě Vás zajímá, co mi vlastně je, tak tedy mám epilepsii s nádorem na mozku.

Když si vzpomenu na to, jak jsme se seznámili, tak se směji. Tehdy mi přítel napsal, že přijede v pátek a on přijel ještě ten den, tedy ve středu.

Procházeli jsme se lesem a povídali si, až se úplně setmělo. Sedli jsme si do auta a domluvili se na další schůzce. Naše domluva zněla: “Tak příští víkend, když budeš chtít, můžeš přijet”, řekl přítel.

Já dorazil ještě ten víkend. Nadále pár víkendů a už jsme spolu bydleli.

Užíváme si život každý den, plánujeme výlety i zábavu, ačkoliv mám spoustu omezení a kolikrát se již stalo, že jsme museli z nějaké akce předčasně odejít. Máme spousty přátel, kteří to chápou a já jim děkuji. Jsem vděčný… ”

 

(Foto ze soukromého archivu Josefa (na fotografii vpravo se svým přítelem v barevné košili)).

Publikováno

Lenka: Na seznamce

#362

 

“Jmenuji se Lenka. Přes seznamku jsem se seznámila dvakrát. Jednou to nevyšlo a podruhé…???

Nevím, jak to nazvat. Prostě pro mě rok lásky, něhy, naděje a důvěry. Byla to láska na první pohled. Nikdy jsem takovou nezažila. Věděla jsem, že pojede za prací do zahraničí. Pak to přišlo a musel odjet.

Já mu věřila. Věřila jsem všemu, na čem jsme se domluvili. První rok jezdil domů, strašně jsem se těšila a chodila mu naproti s vnuky, které také moc miloval. Aspoň to tvrdil.

Ten další rok jsme si skypovali, smáli se, ale pak to začalo upadat. Přestával psát. Když zavolal, tak jen na chviličku, že musí s kamarády na nákup, protože on jediný si tam koupil auto. Zdravotně na tom také nebyl moc v pořádku, zlobily ho střeva. Posílala jsem mu tam balíky, jídlo, oblečení. Ze začátku to bylo těžké, než si našel práci.

Dala bych za něj život. Měla jsem velký strach, jestli je v pořádku. Nakonec mi řekl, že ho vlastním, ale tak to nebylo. Měla jsem strach. Stačilo napsat třeba večer “dobrou noc”, “myslím na tebe”. Abych věděla, že je v pořádku.

Jsou už to tři roky a já stále čekám, i když jsem mu výhružkami a výčitkami ublížila, ale omluvila jsem se. Jenže já teď nevím, jestli doopravdy miloval. Já mu věřila. Využil nebo zneužil? Proč si to myslím? Důvod je dost závažný a napsat ho nemohu. Jen mi do telefonu řekl, než poprvé přijel, že byl zavřený, ale ne vlastní vinou. Pak mi to řekl všechno.

A já mu odpověděla, že každý by měl dostat druhou šanci, pokud to chce napravit.

Zamilovala jsem se do něho, že moje srdce už nechce přijmout jiného.

To je konec mého příběhu. I když vím, že už se nevrátí, stále budu milovat.

P.S. Strašně ráda bych ho našla.
Nemám kontakt.”

Publikováno

Zdeňka: Na vysoké škole

#229

“S Dankem jsme se vídali poměrně často, protože jsme na vysoké škole studovali podobné obory. Přesto jsme spolu poprvé mluvili až ve třetím ročníku na jednom filosofickém večírku. Podle mojí verze jsem si k Dankovi přisedla já a podle jeho verze si přisedl on ke mně. Ať už je to jakkoli, povídali jsme si nejdříve o škole a později o všem možném. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit a brzy také bydlet. Těsně před čtvrtým výročím naší první pusy mně Danek požádal o ruku.

Jednoho slunečného únorového rána jsem se vzbudila a na stolečku u postele mě čekala moje oblíbená snídaně. Palačinky byly ale tentokrát ozdobené nejen cukrem, ale také krásným zlatým prstýnkem s kamínkem.”

Publikováno

Veronika: Chtěl vrátit půjčené CD

#224

“S Ondrou jsme se poznali na základní škole a byli jsme pět let dokonce i spolužáci. 🙂

Bydleli jsme na stejném sídlišti, sem tam jsme se potkávali, pozdravili se, ale to bylo všechno. Dohromady nás dala víceméně náhoda. Od Ondry jsem měla půjčené delší dobu nějaké CD a jednoho dne mi přišla sms, že by ho potřeboval vrátit. Přišel si pro něj a jak jsem ho uviděla ve dveřích, podlomila se mi kolena. Byl z něj opravdu fešák, ale bohužel zadaný. Já jsem byla po čerstvém rozchodu ze čtyřletého vztahu.

Poseděli jsme u nás a na odpoledne mě pozval na koupaliště. Šli s námi i ostatní kamarádi ze školy a bylo to moc fajn. Večer jsme šli ještě všichni společně na diskotéku a od té doby jsme se vídali čím dál častěji. Nakonec jsme spolu zůstali. Zvládli jsme společně maturitu, mé pětiti leté dojíždění na vysokou školu do Prahy, Ondrovu vysokou školu, první zaměstnání a taky společné bydlení. Po osmi letech jsem byla požádána o ruku a rok na to jsme se vzali. “

Publikováno

Táňa: Letuška a cestující

#223

 


“Prosinec 2007. Saudská Arábie. Linka Rijád – Jeddah. On cestující, ona letuška a obrovské jiskření mezi nimi od první chvíle kdy se jejich pohledy setkaly. Tak bych shrnula naše první setkání.

Celý let se mne na něco vyptával, až jsem mu nakonec dala své telefonní číslo. Poslal mi sms, ještě ani neměl vyzvednutý kufr. Psali a volali jsme si celé Vánoce. 1. 1. 2008 jsme měli první “rande” v libanonské restauraci v Rijádu. Podotýkám, že v Saudské Arábii je zákázáno randit. Muž může jít do restaurace pouze se svojí manželkou a kontrolovat vás může mravnostní policie. O ruku mě Hassan požádal v Egyptě. Hotelový pokoj byl zasypán lístky růží a svíčkami. A já plakala jako malá holka.

Brali jsme se téměř po 5 letech vztahu na dálku. Zažili jsme spoustu krásných a také spoustu složitých dnů, které přináší střet kultur a dálka. Překonali jsme nepřekonatelné a svatba byla pouze zpečetěním hlubokých citů, které k sobě chováme. Svatbu jsme plánovali téměř rok.”

(Foto ze soukromého archivu Táni a Hassana).

Publikováno

Veronika a Radoslav: Chodili jsme kolem sebe

#219

 

 

(O svůj hezký příběh se s námi dnes podělila partnerka známého českého zpěváka. Poznáte kterého? )

“Ještě před šesti lety bychom ani jeden netušili, jaký úžasný společný příběh nás čeká. (Současný) manžel tenkrát chodil s jinou, přistěhovali se o dva baráky vedle. Hned první den po nastěhování si mě všiml z okna. Během následujících tří let jsme se potkávali na ulici, byly to jen úsměvy a milé pohledy. Já ale věděla, že chodí s jinou, tak jsem si držela odstup. Jednoho dne mi ale sestra sdělila, že se prý rozešli. Byla jsem zvědavá, jestli se bude chtít seznámit, ale nedělala jsem si příliš velké iluze. On byl známý zpěvák a podle mne určitě i sukničkář. Jenže on mne najednou pozdravil a začali jsme spolu komunikovat. Pak jsem ho potkávala skoro každý den, čekala jsem, kdy mě pozve na rande, ale on si také kupodivu držel odstup. V lednu roku 2009 mi oznámil, že se stěhuje pryč. Pochopila jsem, že je to poslední šance dát mu najevo, že se mi líbí. A tak jsem udělala něco, co bych já sama nečekala – dala jsem mu do schránky dopis s mým číslem. Ještě ten den se ozval a udělal mi tím velikou radost. Pak už to mělo rychlý spád. 30. března jsem přišla na jeho koncert v Praze a 4. dubna jsme spolu již chodili.

O dva roky později mi přichystal nádherné překvapení. 4.dubna 2011 mě požádal o ruku. Mělo to styl – zařídil privátní večeri v luxusní rezidenci na zámku. Udělal to klasicky a roztomile. U fontány na zámecké zahradě poklekl a bylo to. Já samozřejmě řekla ano, protože jsem si byla jistá, že on je ten pravý.”

(Foto ze soukromého archivu Veroniky a Radoslava)
wedme.cz

Publikováno

Veronika: Seznámila nás kamarádka

#218

 

“Když nás seznámila kamarádka, bylo mu sotva čtrnáct let. Přestože já jsem byla starší, což by normálně kluka v tomhle věku mohlo přitahovat, on o mě nejevil sebemenší zájem. Po třech letech jsme se náhodně potkali na jedné diskotéce a to už se na mě díval úplně jinak. Stačil jeden pohled. Oba jsme tomu bezhlavě propadli a zamilovali se až po uši. Pro nás dva je náš vztah procházka růžovou zahradou, i když s ostrými trny. Ale ani ty trny už nás nezraní, protože jsme tady pro sebe. Nejsme na to sami, máme jeden druhého a naše spojitost nám vše pomůže překonat.”

(Foto ze soukromého archivu Veroniky a Rosti)

Publikováno

Lenka: Na vesnické zábavě

#217

 

 

“S manželem jsme se potkali v létě na klasické vesnické zábavě pod širým nebem a v tu dobu jsme měli ještě oba jiné partnery. Společnou řeč jsme našli díky zápletce s mobilními telefony, které jsme měli v tu dobu oba stejné a tak došlo k situaci, při které jsme se začali spolu bavit.

Uplynulo alespoň půl roku a my se od té doby vůbec neviděli, ale oba jsme se během té doby rozešli s našimi partnery. Vzala jsem iniciativu do svých rukou a začala se vyptávát kamarádů, kdo že ten sympaťák na zábavě vlastně byl. A zjisila jsem, že bydlí odjakživa ve vesnici nedaleko od té naší, ale já jsem o něm nikdy neslyšela. Podivná náhoda. Odhodlala jsem se ho vyhledat a oslovit na facebooku a od té doby jsme si nějakou dobu jen dopisovali přes různá internetová média.

A po nějaké době jsme se konečně potkali osobně u místního rybníku, kde jsme se asi tři hodiny procházeli a povídali si o všem možném. Potom už to mělo rychlý spád, protože jsme zanedlouho zjistili, že jsme jeden pro druhého to největší štěstí, jaké nás mohlo potkat. To, že se brzy vezmeme jsme asi věděli od začátku oba, ale manžel to dokázal romantickou žádostí v obleku se šampaňským a spoustou svíček kolem a to vše v našem nově zrekonstruovaném domečku… tak jak jsem si to vždycky představovala.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Lukáše)

Publikováno

Anna: Na čajovém dýchánku

#216

 

 

“Od mých 14 roků jsme chodily s děvčaty na čajové dýchánky. Ale úplně prvně jsme se seznámili v kostele, v neděli, kam jsme pravidelně chodily s partou kamarádek, štěbetaly a pohlížely jsme si po ogarech.

I když jsme se znali, chodit jsme spolu začali až v mých 18 letech. On došel z vojny, měl galánku se kterou si psal, přišel zrovna na ten čajový dýchánek, kde si pro mě pořád chodil k tanci a pak, že mě doprovodí domů.

Brali jsme se po třech letech 29. 7. 1961. Bydleli jsme spolu až po svatbě, před tím manžel kolikrát utěkal oknem nebo byl schovaný pod peřinou :-). Vůbec jsem u něj nespávala, to se nehodilo a navíc to bylo přes kopec a les daleko.”

 

(Foto ze soukromého archivu Anny a Ludvíka)

Publikováno

Péťa a Petr: Osudový muž

#213

 

“Petr je můj osudový muž. Poprvé jsme se viděli již v srpnu před 14 lety a už tehdy jsme si padli do oka, ale v té době to ještě nic neznamenalo. Pak jsem ho 7 let neviděla, dokud jsme se nepotkali na jedné akci. Bylo to téměř přesně na den jako tehdy před 7 lety.

Hned, jak jsem jej viděla to byla láska na první pohled. Týden jsem pořádně nejedla ani nepila, pořád jsem myslela na něj a troufám si říct, že to bylo oboustranné. Od té doby jsme spolu byli každou chvilku, kdy jsem mohli. Zvládli jsme i mé šestileté studium v Brně, a když mě před rokem – zase v srpnu – požádal v Paříži o ruku, řekla jsem ano.

Letos – po sedmi letech našeho vztahu – jsme měli tu nejkrásnější svatbu, jakou si nevěsta může přát. Ve společnosti našich nejbližších přátel a našich rodin to byl ten nejšťastnější den mého života…”

Publikováno

Jana: Míjeli jsme se v práci

#212

 

 

“Protože věřím, že vše, co se děje, děje se v ten správný čas, tak i naše vzájemné propojení nebylo náhodné, ale bylo přímo osudové.

S mužem jsme se několik let míjeli na chodbách, poradách, akcích našeho společného zaměstnavatele. Každý jsme v té době měli své životy, své „starosti“ s tehdejšími láskami a musím říct, že by mě nikdy, opravdu nikdy nenapadlo, že právě ON bude tím, který můj život změní o 180 stupňů, prozáří láskou, vzájemnou úctou, štědrostí, pochopením a podporou.

Až v okamžiku, kdy jsme byli volní jeden pro druhého (což jsme ještě vzájemně netušili), se naše cesty spojily, velmi rychle jsme oba poznali, kolik toho máme společného, stejné zájmy, touhy, životní postoje, v ten okamžik jsem věděla, že chybějící kousek do mé skládačky zapadl. Byl tam, ten pocit, odpověď na otázku, kterou jsem si kladla dlouhé roky, jak poznám, že je to „ON“. Přišel naprosto nečekaně a už mě neopustil.

Sestěhovali jsme se k sobě takřka v prvních dnech, přibyly k nám i dvě kočky, které jsem si velmi přála, hodně jsme cestovali a stále cestujeme, milujeme Itálii a proto jsme naši společnou dovolenou směřovali na toskánské vinice, na kterých jsem byla požádána o ruku.”

(Foto ze soukromého archivu Jany a Vladimíra.)

Publikováno

Lenka: Na jedné akci se spolužáky

#210

 

 

“Bylo nebylo… takhle prý začínají všechny šťastné pohádky… ale teď vážně. Naše seznámení bylo sice pohádkově neuvěřitelné, ale těžko by tehdy někdo uvěřil, že z toho bude svatba…

Svého budoucího muže jsem několikrát potkala se svým spolužákem ze střední školy, ale nikdy jsme spolu nemluvili, ani jsme si navzájem nevěnovali pozornost. Změna nastala na jedné soukromé akci se spolužáky ze střední školy.

Jak jinak – popíjelo se, byla zábava a jak to tak bývá, čas neúprosně plynul a všichni se pomalu vytráceli do svých domovů. Hrstka „statečných“ včetně mě, se přesunula do nechutné nádražácké putyky, která byla v časných ranních hodinách ještě otevřená. Pokračovalo se v zábavě, ale bohužel i mé kamarádky postupně přemohl spánek a já se tehdy dala do řeči s usměvavým mladíkem, jenž se mi představil, jako „Šeřík“ nebo Honza.

Ani nevím, o čem jsme si tehdy povídali, ale chtěla jsem ho vidět znovu. Byl neuvěřitelně charismatický, mužný a nejvíc mě dostalo do kolen, že se učil na uměleckého kováře. Umění a vše s tím spojené mě vždy zajímalo, takže jsme si měli o čem povídat. A protože celou večerní útratu platil on za mě, bylo jasné, že se nevidíme naposledy.

Od spolužáka jsem si vzala telefonní číslo a tehdy ještě zcela nevinně napsala, že bych mu ráda oplatila útratu, kterou jsem mu způsobila. Nečekaně to nebyla naše poslední přátelská schůzka a při těchto okamžicích jsme oba dva zjišťovali, že si výborně rozumíme a je nám spolu dobře.

Nejsilnějším okamžikem pro mě bylo, když mi na jednu schůzku „jen tak“ přinesl vlastnoručně kovanou růži a prsten. Když už s city nešlo dále bojovat, museli jsme vyřešit některé osobní problémy a pak už nám nebránilo nic v tom, abychom se dále setkávali. Zanedlouho jsme spolu začali bydlet.

Nebylo to ovšem tak jednoduché, protože jsme teprve poznávali jeden druhého a učili se dělat kompromisy. Všechny problémy jsme ale zatím zdárně zvládli a tak jsme začali přemýšlet, co dál. Chtěli jsme vlastní bydlení a také se ve vztahu zase o kousek „posunout“.

Jsme mladí, studující i pracující a ano, skoro všichni se nás tehdy ptali jestli „musíme“. Chtěli jsme a tak byla 3. srpna svatba.”

(Foto ze soukromého archivu Lenky a Honzy.)

Publikováno

Adéla: V kamiónu

#208

 

 

“S Ráďou jsme se poznali, jak už tomu často bývá, přes společného kamaráda. Jak jsem se později dozvěděla, byla to pro něj láska na první pohled, pro mě až na několikátý.

Než jsme spolu začali chodit, uběhlo spoustu let krásného přátelství a dobývání. Všechny ty zamilované dopisy a nahrané kazety ještě mám a často s nimi Ráďu vydírám. Osudovým se pro nás stal výlet, kdy jsem se ze dne na den rozhodla, že pojedu s Ráďou a jeho milovaným kamionem na pár dní nezávazně do Rakouska. Ale 72 hodin ve velmi malém uzavřeném prostoru udělalo své a já konečně pochopila, že ON je pro mě ten pravý!!! Od té doby vím, že bez něj nedokážu a nechci žít.”

(Foto z archivu Adélky a Radka)

1 2 3 4 … 6