#176
“Zdravím. Čtu si každé vaše seznámení a tak mě napadlo, že bych přispěla i tím svým.
Už odmala jsem to v rodině neměla lehké ze strany matky, která mě psychicky týrala. Později jsem hlídala svoje sourozence, kteří byli +- o 16 let mladší.
Vše se to stalo v únoru, kdy jsem se naprosto složila a chtěla se zabít. Vše jsem přežila, protože ten nahoře měl asi jiné úmysly.
Už v nemocnici jsem si na internetu a pak na Facebooku začala psát s jedním klukem. Po čase psaní, kdy už jsem byla na pobytu na psychiatrii, jsme k sobě po telefonování a celodenním i nočním psaní začali něco cítit, a tak jsme si řekli, že bysme to spolu mohli zkusit.
On byl ten princ, co si mě vyzvednul z psychiny a ten den byl prvním nejkrásnějším dnem v mém životě (nikdy jsem s klukem nesměla být kvůli mámě).
Bylo nám strašně krásně a já věděla, že ho moc miluju a z druhé strany to bylo to samé.
Bohužel jsem musela domů (byl čtvrtek) a my se chtěli vidět co nejdřív. V sobotu vypukla doma další obrovská hádka a matka mě vyhodila. Jediný člověk, kterého jsem měla, byl on, ale nevěřila jsem, že bych u něj mohla zůstat, protože ještě bydlel u rodičů. Ale opak byl pravdou.
Přestěhovala jsem se k nim a veškeré moje stresy a nervozita zmizela. Chvíli po tom jsme se zasnoubili a za chvilku zjistili, že čekáme miminko. Chlapeček se nám narodí v prosinci a tak jsme se rozhodli, že je na čase se osamostatnit a přesunout do vlastního.
Strašně jsme se báli, že nás všichni odsoudí, protože jsme mladí a stále jsme spolu krátce.
Po odstěhování jsme dostali odvahu a řekli to oboum našim rodinám a všichni se moc těší, jen přítel ode mě stále poslouchá, že mohl udělat holčičku. (vtip) 😀
To, že mi tenkrát napsal a projevil o mě zájem, mi zaručeně zachránilo život. Nebýt něj, sesypala bych se znovu a dnes bych nebyla tak šťastná. Moc ho miluji a děkuji mu za to, že jsme konečně ta rodina, kterou jsem nikdy neměla.”