#161
“Tak my jsme se s milostpánem znali už víc jak deset let předtím, než jsme to takzvaně dali dohromady – z party kamarádíčků z mokré čtvrti. Scházeli jsme se po hospodách, jezdili společně na dovolený…
A mně bylo furt divný, že milostpán na mě hledí skelným pohledem, přičemž mu z koutku úst kape slina… 🙂 Líbil se mi poměrně taky, ale přece se na něj nebudu já vrhat první, že jo… tak holt nic.
Leč pouze do okamžiku, když jsem jednoho dne přišla na jeden z mnoha večírků, vítězně mávajíc rozvodovým lejstrem – milostpán, k obveselení všech kamarádíčků, zázračně ožil… přisál se jako klíště a do roka mě hnal na radnici.
Později jsem se ho ptala, proč tak dlouho otálel – no, ty jsi byla vdaná, tak jsem si netroufal, pravilo to jelito. 🙂
Horší ale je, že mi prej už vypršela záruční doba, a když mi zmíněné jelito pije krev, kamarádíčkové ho odmítají vzít zpět. 🙁
Nicméně kruh přátel lze jen doporučit, protože člověk aspoň ví, do čeho jde, a společnej základ taky není k zahození.”