#37
“Nás dala dohromady láska k automobilovému závodění. Já novinářka, on závodník. Nespočetněkrát jsem s ním, coby s vítězem, dělala rozhovor, jenže měla jsem se na pozoru, protože jsem měla v hlavě závodník=děvkař. 🙂 Takže za léta, co jsem tam jezdila, jsem si držela odstup… a že možností na románek bylo.
O něm každý říkal, že je divnej a já pochopila proč až později. Potkali jsme se na jedné ukončovací akci. Já měla udělat reportáž a jít domů, jenže známej mě prostě nevysadil doma, místo toho zajel ještě do baru, že dáme panáka a pak mi zavolá taxi. Řekla jsem tedy o.k.!
On se v tom samém baru vyskytl stejným omylem jako já. Jeho mladší ségra tam hrozně chtěla, ale rodiče ji nechtěli pustit. Jedině kdyby šel i on. A protože tam šla celá závodní parta, svolil.
Potkali jsme se u baru, kde jsme šli objednávat pití pro své party. Dali jsme se do řeči a ani jeden z nás už se ke své partě nevrátil a pití neobjednal…
Trvá to už sedm let, koupili jsme dům, plánujeme svatbu a dítě. Já až pak zjistila proč o něm říkali, že je divnej – nikdy nebyl děvkař, chlastu se vyhýbal, na párty nechodil, vystudoval práva a je z něho prostě zodpovědný príma chlap, který nikterak nezapadal do definice závodníka. Já jsem dnes hrozně šťastná, že jsem do toho baru vlezla.
A i když kariéru za volantem ukončil, já ho miluju pořád stejně, ne-li víc.”